UTMB 2017

S kombinací ironman - UTMB v jednom létě mám zkušenosti z roku 2013. Dá se to, ale dobrý nápad to není. Opakovat jsem to nechtěl. Nepředpokládal jsem, že bych mohl v loterii UTMB uspět, doufal jsem jen ve vyšší koeficient do dalších losování. Nicméně člověk míní, losování mění. Takže i letošní sezona byla ve znamení těžko slučitelného Ironmanu Roth a UTMB. Rovnou přiznávám, v přípravě dostal přednost Roth, na dlouhém triatlonu jsem nebyl několik let. Doufal jsem, že UTMB dokončím tak nějak z podstaty. Poslední můj trail delší než 100 km byla Stovka Podkrkonoším 2016. Ano, sem tam jsem si nějaký kopec vyšel a zintenzivnil jsem tyto pokusy po Rothu. I díky drobnému chirurgickému zákroku a následným komplikacím v horkém létě však poměrně málo. Jedinou mou trailovou akcí léta byla Hostýnká osma. Bude to na dokončení UTMB stačit? Uvidíme....

Začátkem srpna zkouším starší boty Hoka Rapa Nui, se kterými počítám na druhou půlku UTMB. Jenže boty už se trochu rozpadají. Chytám mírnou paniku - nemám v čem jít :) Nakonec se rozhoduji objednat nové, příšerně drahé Hoka Mafate Speed. A rovnou napíšu, že je to hodně dobrá volba. Boty se velmi osvědčily a druhou půlku trati mne podržely. Lepší než původní Rapa Nui. Uf. Mívám občas štěstí :)

Závodů v rámci UTMB přibylo a Chamonix je neuvěřitelně přeplněné. Poprvé bydlím mimo. Aspoň se projedu po údolí vláčkem. Jinak program jako obvykle - nahoru lanovkou a něco malinko tam odejít před startem. Atmosféra v Chamonix jako obvykle zcela specifická. Prostě je to největší akce svého druhu. Starost mi dělá předpověď počasí. Zatímco přijíždím do letního počasí, ve čtvrtek má lít a stejně tak má pršet - či dokonce sněžit - v době závodu. Docela z toho nejdřív šílím, postupně se s tím smiřuji :) Ve středu prezentace, docela urychlili proces - kontrolují se pouze 4 věci z výbavy, u každého vybírá počítač, co se bude kontrolovat. Čtvrtek a pátek dopoledne pokus o spánek. A v pátek start. Posunutý na 18:30. Škoda, že se nestartuje v 16hodin jako kdysi....

Náměstíčko před startem plné jako obvykle. Popravdě - nejvíc se mi na UTMB líbí ten počet startujících. V jakékoli části závodu jsem stále s někým v kontaktu. Lidí je spousta, přitom je to číslo poměrně citlivě zvolené tak, aby trať byla průchozí. Start je ještě za tepla, v cca 17 stupních. V noci má být pocitově mínus 17. Takové změny nemá moje tělo rádo. Zvládnu to? Každopádně startuji v dlouhém s tím, že poběžím na začátku pomaleji :) Počasí se trochu obávají i organizátoři a upravují trať - vynechávají nepříjemný úsek přes Col des Calcaires, z Col de la Seigne se půjde rovnou dolů na La Balme. Tak jak do roku cca 2015 trasa vždy vedla. Přestože to není na mapě skoro vidět, je to významná změna. Vynechá se nepříjemný nový úsek po volně sypaných šutrech s cca 400 výškovými metry a možná 2km vzdálenosti? Vypadá to nenápadně, ale pro mne tipuji více než hodinu k dobru. Druhou změnou je, že se nepůjde na "vápence" La Tete aux Vents a půjde se "přímo" na La Flégere. No na to přímo jsem zvědav. Druhou změnu nejsem schopen dopředu posoudit, z první se docela raduji, ty šutry nemusím.

Atmosfera před startem

Start! A dost dlouho se nic neděje. Když se dáváme husím pochodem na pochod skrz Chamonix, je vidět proč - tentokrát nejsou u trati zábrany, diváci nechávají jen hodně úzký průchod. Dře to :) Naštěstí za Chamonix klasika, rozebíhám se obezřetným tempem s cílem moc se nespotit. Sem tam už padá nějaká kapka, ochlazuje se. V prvním kopci je mi jasné, že nohy nejsou ve své nejlepší formě. Ale jde to.

V prvním kopci

Před vrcholem se musím přiobléknout. Na vrcholu už je tma, mlha, pozdější start je znát. Sbíhám do Saint Gervais a doufám, že sbíhám "před Alpy" a v údolíčku bude příjemně teplo, bez mlh. Ani pršet by nemuselo? Neprší. Až do Les Contamines je cesta příjemná. Jen lituji, že nemám doprovod, nyní by se hodilo převléknout. No co už, pokračuji. Ve stoupání na La Balme se ochlazuje. Jak bude na problematickém Col du Bonhomme? Vzpomínám si, že kdysi nařídili v La Balme povinně bundy. Dnes nic. Přitom vršek evidentně v mlze. Bude tam rozumně? Stoupám, je víc a víc chladno. Je mlha. Jenže zázrak - nefouká. Tady snad foukalo vždycky. Dnes mlha halí oblíbený noční pohled na proudy čelovek, ale jinak je to pohoda. Co na tom, že nahoře je zjevně kolem nuly. Důležité je, že jsem nahoře. Toto je první důležitý bod. A já jsem za ním. Že bych to fakt dokončil? Sbíhám do Les Chapieux. Teda sbíhám - ono je dost mokro, místy i v prudkém klesání bahno, případně cestičkou teče roztomilý horský potůček. Moje boty LaSportiva Ultra Raptor v tom drží slušně, ale na velký běh to není :)

V Les Chapieux upustili od nepříliš důstojné kontroly povinné výbavy. Plán mi však významně komplikuje skupina japonských běžců, která okupuje toalety. Heeej, ty jsem si našel já! Co se dá dělat, najdu si nějaké po cestě dál, čekat nebudu :) Odpočívám na asfaltce pomalu stoupající vzhůru, když vtom - zrada, cesta uhýbá do terénu nezvykle brzy. Ano, další drobná změna trati. Po asfaltce se chodívalo dál, až po pasteveckou dědinku. Teď kličkujeme, jdeme přes potok, nabíráme výšku, kterou zase klesáme před napojením se na trať. Drobnost, ale zase odhadem 10-15 minut k horšímu. Má pak ceny evidovat časy nejlepších výkonů? No, tímto problémem bych se zabývat neměl, já jsem tu kvůli dokončení. Stoupám na Col de La Seigne. Mlha. Vzduchem poletují krystalky letu, které na zemi tvoří krásnou zimní atmosféru. Tady už trochu fouká. Ano, pocitově je nahoře dost pod nulou.

Atmosfera ve stoupání na Col de La Seigne. To bych mobilem nevyfotil...

Jsem rád, že z vrcholu nemusím na šutry v dalším průsmyku a klesám k Lac Combal. Tak se běželo v roce 2013 ještě standardně. Probůh, já už jsem asi pamětník :) Zmrzlý pamětník. Moje zimní cyklorukavice Pells nejsou do těchto podmínek ideální. Budu se muset poohlédnout po opravdu nepromokavých. Naštěstí v klesání se otepluje a prsty rozmrzají. Pohoda :)

Vychází sluníčko a je tu krásně. Kdyby na obzoru nebyl vidět nacucaný megamrak, člověk by mohl podlehnout pocitu, že je léto :) No, už není. Mrak se možná vyprší, než dozadu dojdeme. Pár běžců podléhá dojmu pálícího slunce a odkládají co mohou. Chybka. O pár metrů výš ve stoupání na Arete du Mont Favre je zase chladněji a dlouhé je akorát. Spěchám. Žene mne počasí. Chtěl bych být na Grand Col Ferret kolem 17. hodiny. Od 18 dál na něm má být dost nepříjemné počasí, zřejmě bude i sněžit. V kombinaci s větrem tím tento vrchol vůbec nemusí být průchodný. Dobíhám do Courmayeur s cílem nezdržet se.

Courmayeur před občerstvovačkou

Nakonec tu jsem tři čtvrtě hodiny. Stojím frontu na toaletu:) Čekám na těstoviny, které na chvíli došly. Taky si nechávám dobíjet hodinky, což tu dělá stánek Garmin. Myslel jsem, že budou nabíjet silnějším proudem, který půjde na hranu možného. Ale asi nabíjí "normálně" při odchodu nemám baterku ani na 50 procentech. Škoda.

Vím, že v dalším stoupání na Refuge Bertone bude teplo. Pravidelně je to nejteplejší úsek :) Řeším to šalamounsky, jdu poprvé od startu v krátkém. Jenže ty trenýrky, co mám, nosím obvykle jako vnější přes zimní běžecké kalhoty, které hodlám hned nahoře obléct. Není to asi moc estetické, ale nejsme na módní přehlídce, že. Teplo v kopci některé vybízí k zalehnutí, prostě tu spí. Takhle kolem poledne mi to přijde jako ztráta času, pokračuji bez zastávky. Nahoře se podle plánu oblékám a makám směrem k Ferretu. Je ještě daleko. A mně už moc nejde běhat, skoro celou cestu do Arnouvaz jdu. Teda klesání k němu kloužu.

Klouzačka dolů k Arnouvaz. Fotograf ví, kam si stoupnout, aby bahno nebylo vidět.

Ono už zase trochu prší a ten ranní mrak se tu evidentně vylil. Uvažuju, že cestou na Ferret si dám přes zimní běžecké kalhoty ještě vnější nepromokavé. Nakonec to musím udělat už v Arnouvaz. Je to totiž povinné. Polák, běžící doteď v krátkém se vzteká, že je zvyklý na větší zimu. Nepouští ho. Odchází druhou stranou v krátkém :D Já se oblékám a divím se - někteří povinné nepromokavé kalhoty nemají. Motají si kolem nohou folii. Hmmm :)

Vzhůru na Ferret!

Jdu, stoupám Prší, kloužu. Mlha, fouká. Vítr zesiluje. Déšť se mění ve sněhové vločky. Naštěstí jich není moc. Vítr stále sílí. Kdyby sněhu bylo víc, nafouká do očí a není vidět na krok. Jde to. Já ten kopec mám vlastně rád. Jde se serpentinkama, cesta je i přes bílý spodek vidět. Fučí fakt odporně. Mlha sílí. A pak, dvacet metrů přes sebou HO konečně spatřím. Pána Větrů. Stoji tu rozkročen, přes metrák živé váhy, na sobě péřovku, ruce rozpažené. V ruce čtečku. Jsem na vrcholu Ferretu! Já to dám! Obdivuji stabilitu Pána Větrů, divím se, že neodletí malý kulovitý stan, který tu má postavený. Pomalu klesám na druhou stranu. Zastavím se a chci se ohlédnout. A vtom, naprosto nečekaně, přichází silnější poryv větru a já padám na zem. Hmmm, všechno je jednou v životě poprvé. Dnes mne poprvé srazil vítr na zem. Zajímavý :)

Časový plán Ferret v 17 jsem o hodinu nestihl, ale to už teď není podstatné. Klesám a moc přes 2000m už trasa nepůjde. Nohy mám trochu jeté, ale hlava stále nečekaně silná. Mysl jen registruje zážitky, naviguje vpřed, nic neřeší. Pohoda, to dám....

Docházím do La Fouly, někteří tu spí s hlavou na stole. Já spát nemusím. Prší. No a? Slyším asi šéfovou této občerstovačky, jak popisuje trasu dál jednomu běžci. Říká přesně vzdálenost a kilometry. Ano, vím, kudy se půjde. Podél říčky. Vycházím do deště, odbočuji k říčce. A vtom - zrada - auto a prý se má jít po silnici? Jakože změna, o které na občerstovačce nevěděli? Přece ty čísla nemohou sedět, když se půjde jinudy! Předloni nedaleko odtud někdo vytrhal značení. Ale toto vypadá oficiálně. Pokračuji po silnici a raději nikoho z dalších neznepokojuji zbytečnými otázkami. Na dalším křížení silnic je švýcarská policie. Co může být důvod k této změně? Že by říčka odnesla některý mostek? Nevím. Po možná sedmi kilometrech rozeznávám napojení na původní trasu. Tak tato změna byla asi pár minut v náš prospěch. To se může hodit :) Stoupám k Champex-Lac. Nemám to stoupání rád. Jednak je tu příšerné bahno, jednak je daleko, opravdu daleko slyšet hlasatele z občerstovačky u jezera. A ta stále v nedohlednu, stále jen kořeny, bahno, šikmá cesta, stoupání. Fuj. Jít to sám za sebe, jdu tento úsek radši po silnici :) Konečně jsem na další velké občerstvovačce, ve stanu plném Šípkových Růženek. Nebo Růženců? Spí tu kde kdo. No, ona je noc. Ale kdo by spal, když venku je tak hezky, že? Ono přestalo pršet :) Dám si těstoviny a jdu dál. Druhou noc si netroufám běžet. Když vidím na dalším kopci rozsvícenou chatu, je mi jasné, že jde o přelud. Chaty ve 2000m nebývají. Letos ty halucinace přišly obzvlášť pozdě :) Dolů do Trientu je to jedna velká skluzavka. Jdu hodně pomalu. No a? Jsem na pohodu v limitu. V Trientu se seznamuji s dalším čechem - Josefem Zmátlem. Letos nás tu moc čechů teda není :( Josef si chce dát ještě pauzu, pokračuji dál. Mělo by mne čekat poslední velké stoupání - Catogne. To je pohodový kopec. Rozednívá se a já vidím za světla údolí, která zatím znám jen z noci. Pěkný!

"Neznámé" údolí před Vallorcine. Poprvé za světla :)

Je ráno, i dole ve Vallorcine je však ještě chladno. Ale bude se oteplovat, konečně sundávám nepromokavé kalhoty a pokračuji známou cestou k místu, kde jak známo, nemají žádnou ledničku k opravě. Těším se na "přímé" stoupání na La Flegere a už jsem v něm. Jakmile cesta klesá, raduji se, že už jsem nahoře. Houby. Kličkujeme mezi skalami a ještě to trvá hodně dlouho, než uvidím lanovku k La Flegere. První je halucinace. Napotřetí to vychází :) Všímám si, že mám v těle něco trochu porouchaného. Jsem mírně nakloněný na stranu. Cítím to a stejně to nemohu opravit. No nic, prostě už nepoběžím. Občerstvovačkou procházím a klesám k Chamonix. Je nádherný den. Kousek jde se mnou Tomáš Zaplatílek, který se sem přijel podívat z ČR na kole a já ho povezu zítra domů. Klesám, otepluje se. Převlekl bych se, ale není do čeho. Mám jen dlouhé. Chamonix. Je mi moc fajn. Rozbíhám se, ač trochu nakřivo a pln emocí probíhám cílem. Je to tam!

Spokojený finisher.

Beru si finišerskou vestičku, vyzvedávám drop-bag, nakupuji v obchodě a jedu se vyspat. Vlak končí stanici před mým ubytováním. Rozhoduji se udělat něco pro své zdraví a jdu od vlaku 1,5km pěšky. Asi abych zarovnal kilometráž na slibovaných 170....

Co k tomu dodat? Musím se pochválit. Podal jsem nečekaně dobrý výkon. S minimální přípravou jsem dokončil bez problémů UTMB. Tělo zvládlo velké rozdíly teplot, dokázal jsem se vždy správně obléci (ach ty rukavice) a neměl na trati významnější problém. Prošel jsem z pozdního léta do zimy a zpět a odnesl si spoustu dojmů. Jsem rád, že mne vylosovali. Stálo to za to.

Malý dovětek - na internetu se občas objevují komentáře, že to UTMB přehání s "komerčností" či co. Ano, UTMB je nyní jasným lídrem trailových stomílovek. Není nejtěžší, ale má nejzajímavější atmosféru. Krásnou trať. Pohled na Mont Blanc ze dvou stran je úžasný. Nejpočetnější startovní pole. Může si dovolit diktovat podmínky. Přidávat závody. V Chamonix díky tomu raketově stoupají ceny ubytování. Lituji ty, co budou muset platit ubytování za pár let. Nicméně UTMB za to stojí. Je jen jedno. A já vím, že tam ještě někdy chci.

Challenge Roth 2017

Ano, vím, sliboval jsem, že Klagenfurt 2013 bude asi můj poslední ironman. A víte co? Rozmyslel jsem si to :) Tak je tu další zápisek z dlouhého triatlonu. A možná ještě někdy bude další. Kdo ví, že. Nikdy neříkej nikdy :)

Jak další účast v Rothu vznikla? Víceméně náhodou. Pracovně jsem jel v červenci 2016 do Norimberku. A ubytoval se z nostalgie v Hilpoltsteinu, tedy v místě startu plavání Challenge Roth. Viděl jsem, jak připravují plavecké depo. Běžel jsem ráno podél kanálu. Vlezl jsem do půlky lýtek do vody a věděl, že se prostě musím zkusit na rok 2017 přihlásit. Vyšlo to. Dokážu to vůbec po menší pauze dokončit? Ona ta pauza teda nebyla úplná. V podstatě každoročně se účastním na Czechmanovi na polovičních distancích, tak snad vyjdou opět i plné distance.

07/2016 Tady jsem už dvakrát vylézal z vody. Chci i potřetí :)

07/16 Budou stavět depo a já tu nebudu. Smutný. Musím se přihlásit další rok :)

A jak jsem se připravoval? Jako obvykle oproti ostatním účastníkům poměrně málo.

Plavání - za posledních 12 měsíců mám před letošním Rothem naplaváno cca 60km. Hodně z nich až v posledních měsících, řadu plavání mám venku v neoprenu. V plavání mám velkou obavu ze svého obvyklého problému - z křečí. Pravidelně je dostávám i při tréninku. Snad venkovní plavání pomůže a křeče přijdou co nejpozději. Tipuju, že by to mohlo být někde po uplavaných 2,5km. To by bylo fajn :)

Kolo - posledních 12 měsíců cca 3200km. To je na mne poměrně hodně, a na dokončení to stačí bohatě. Z kola opravdu strach nemám, možná tak z defektu.

Běh - naběhaných 1600km je téměř jen polovinou toho, co kdysi. Ale co - na ironmanu se běží jen maraton. Co neuběhnu, dojdu. O nic nejde, běhu se rozhodně nebojím. Navíc letos běhám překvapivě rychle, opět je tu půlmaraton pod 100 minut, to jde.

Prostě se ve čtvrtek 6.7.2017 řítím opět směr Roth, jako zkušený borec dojíždím napřed na prezentaci, vyzvedávám číslo, zamlouvám si místo v ranním autobuse na start plavání a mám vše potřebné vyřízeno :) Co tu budu dál dělat? Koupit není moc co. Nabídka poměrně chudá. Kupuju aspoň blbosti. Například gely PowerBar, rozhoduji se dva nalepit na kolo jako velcí závodníci... Vlastně já jsem taky docela velký... Tak jako zkušení závodníci? Vlastně já mám zkušeností na rozdávání... Prostě si je tam nalepím a je to :) Do startu už jen polehávám a sleduji s obavami předpověď počasí. Má být napřed vedro, pak hlásí silný déšť, pak to dávají někde mezi. Trochu vedro, trochu déšť. Já chci vedroooo. Jinak zmrznu :) Jo taky dávám kolo do depa a potkávám tam Dana. Tak jsme si udělali selfie :)

Koupil jsem si samozatmavovací brýle. Nechápu, jak jsem mohl dřív jezdívat bez nich :)

Přiznávám, že mám před startem tentokrát trochu obavy. Chci dokončit. Dokončit. Jen dokončit. Chci tolik? Představuju si, že mi déšť nevadí. Že křeče nevadí. Z vody mne dobrovolně nedostanou. Klidně si stoupnu na dno a počkám až křeče přejdou. Klidně pojedu kolo osm hodin. Chci dokončit... chci...

Start! Myslím, že nejsem ten první.

V neděli stejně nemůžu dospat, v 5 jsem v Rothu na autobusu a po půl šesté na startu. Zkontroluji kolo a jsem připraven na start. Čekám na něj do 7:40... a jsem konečně zase ve vodě. Ve známé vodě. Letos je neobvykle dobrá. Pohoda, to by nemusely být křeče :) Plave se mi dobře, nikam nespěchám. A najednou - ještě před první obrátkou - ouha. Náběh na křeče. Už po 800m? Jsem na to připraven. Okamžitě propínám nohu, křeč nedostávám. Přecházím kus na prsa, ač jde v mém podání v neoprenu o neobyčejně pomalý plavecký způsob. To bude hodně dlouhý plavání. Zpátky na kraula... tři sta metrů... a opakování. Nevím, čím jsem si to zasloužil, je mi to jedno. Prsuju, krauluju, střídám. Vidím na břehu cedule. Teprve 1700m? No nazdar :) Další náběh křečí. I teď jsem je vyhmátl. Nestíhají se zakousnout. Střídám, plavu, pokračuju. Všímám si neobvykle silných rukou. Asi jak jsem víckrát plaval v neoprenu, toto pomalé plavání mne vůbec neunavuje. Vidím druhý most. Vidím dva závodníky stojíci na dně a protahující nohy. To já nemusím. Předplavávám je... a prsuju :) A plavu. A vidím výlez z vody! To už je skoro ironmanský cíl! No já si procházím výlezem z vody jako by se nechumelilo. Ono teda taky nechumelí. Je zatím docela pěkně. A já se cítím dobře. Doplaval jsem v podstatě bez křečí :) Po plavání tady se cítím pocitově nejlíp. Divný. Čas odhaduju tak 1:45? Kouknu na hodinky - jen něco přes 1:30? Kdybych tušil, že se po pomalejším plavání budu cítit tak dobře, dělám to vždycky :)

Vylézt v vody znamená skoro dokončit :)

Depo pohodové, mizím na kolo. Po pár kilometrech zkoumání pocitů bych řekl, že se mi jede docela dobře. Nejlepší cyklo formu jsem měl před dvěma týdny. Tu jsem si nepřivezl. Ale jde to. Ano, trochu mi vadí neobvykle silný vítr. Nicméně to ujedu se ctí, je na čase se začít kochat. Brzy mne dojíždí motorka s časomírou a první závodník. Krásný sportovní pohled. Postupně se trousí další. Kupodivu já občas také někoho předjíždím. Dělá mi to radost. Nejsem nejpomalejší :) Další radost mi dělá rozpadající se černý mrak. Zdá se, že se vypršel a cyklistiku budu mít v suchu. Po trati fanoušci, je jich však o dost míň než pamatuju. Asi konkurence IM Frankfurt, nebo se triatlon okoukal. Ale pořád příjemná atmosféra. Vyjíždím si Solar Berg, předjíždím v něm. Trochu mi dělá starost občerstvení. Vůbec nemůžu letošni ionťák. A ani gely. Tyčinky jdou. Kolo s tím půjde dobře. 

 Jezdím i v hrazdě :)

 Modrá mi sluší :D

Do kopců obvykle předjíždím. Ve sjezdech naopak :)

Najíždím do druhého kola, nohy v pohodě. Předjíždí mne víc a víc cyklistů - samí štafetáři. Oproti závodníkům z čela pořadí to není příjemný pocit. Proč jen je těch štafet tolik? Dopíjím svůj ionťák. Mám ho pateticky v bidonu z mého minulého Rothu. Chystám se bidon odhodit na místě k tomu určeném. Pomocník vidí nezvyklý bidon s logem Challenge, zasprintuje a chce, abych mu dal ten neznámý bidon do ruky. Tu máš tu starožitnost! :) Vidím cyklistu spravujícího ... řetěz? Vůbec nevím, jak se to dělá. Moje kolo mi skvěle servisují v HaPe, snad kolo trasu vydrží. Asi jen technická závada mne může připravit o finišerskou medaili. Beru si jeden z mých gelů. Je skvělý. Proč jsem si jich nekoupil víc? Stále příjemně plný sil se blížím k druhému depu. Než odložím kolo, odtrhnu si poslední svůj gel a dám si ho do kombinézy. Projdu depem a jdu se proběhnout...

Vybíhám, nechávám nohy najít si své tempo. Kouknu na hodinky. Vypadá to, že to dám celé pod 13? To znamená, že budu mít všechny Rothy stejné. 12 hodin a něco. Neuvěřitelný! První kilometr běhu za 5:15? Šílený. Zvolňuji. Chci doběhnout tak na 21.-25.km a pak plánuji zařadit občasnou chůzi. Přece se neuštvu. Po zvolnění mne předbíhá spousta štafetářů. Ach jo. Proč jen tu jsou! Naštěstí jsou dobře označení. A já si všímám, že pomalu začínám předbíhat solo závodníky. Podle čísel vím, kdy startovali. Šup a další je za mnou. No ještě že je tu účastníků tolik, hned si připadám jako na závodě. Běžím a běžím. Škoda, že není větší vedro! Běží se mi dobře. Až na občerstvení. Z ionťáku či gelu bych okamžitě zvracel, ty nechci ani vidět. Zkouším běžet na melounech. Jde to. Nějakou dobu. Asi do půlky...

Ano, říkal jsem si, že doběhnu do půlky a přejdu do chůze. Jenže se blíží obrovský mrak. Bude pršet. Zkouším doběhnout co nejdál než to začne. Už jen o vodě a cole. Zkouším nealko pivo, jenže je to weizen a to fakt není ono. Málem jde hned ven. Kus s ním pochoduji, pak se opatrně znovu rozbíhám. Jde to. Budu muset na vodě a cole vydržet až do cíle. No co už. A je tu má noční můra - začíná pršet. Jenže - velmi droboučce, nepatrně. Navíc je déšť teplý, toto prostě nevadí. Běžím, předbíhám. Jednotlivce, skupinky. Solo závodníky i štafetáře. Běžím a nechápu, jak je to s mým tréninkem vůbec možné. Já totiž běžím oproti těm okolo fakt rychle! Předbíhám jednoho štafetáře za druhým. Naštěstí je jich tu dost. To je tak příjemné! Když mi na 35.km totálně dochází energie, beru si svůj gel. Úplná mana! Běžím dál, předbíhám a předbíhám. Počítám a vidím, že se s časem vlezu pod 12:30. Vážně budu rychlejší než v roce 2010? To jako fakt? Běžím. Jen běžím. Nemůžu už na nic myslet. Máloco vnímám. Běžím a předbíhám. Snažím se doběhnout až do cíle a... nejde to. 900m před cílem musím přejít do chůze. Energie je fuč - to je tak, když ji člověk nemá čím doplňovat. Naštěstí je tu brzy tráva a já vím, co bude za ní. Běžím. Vidím stadionek. Dobíhal jsem maratony na olympijských stadionech v Mnichově i Amsterdamu. A stejně mi k srdci nejvíc přirostl tento pidi stadionek z trubek v Rothu. My race, my legend. S došlapem na cílový koberec uvnitř mne nekontrolovaně explodují emoce. Já jsem zase na tom koberci! Není energie, aby se emoce projevily navenek. Bouří si vevnitř. Probíhám cílem zcela resetovaný, zcela spokojený sám se sebou. Mám na krku velkou a těžkou medaili. Jestli tu zůstanu stát, začnu brečet. Není z čeho, není voda, není sůl. Raději z cílového prostoru odcházím....

Cílový stadionek se nikdy neomrzí... :)

Cítím se fyzicky svěží, místo sprchy a jiných věcí se jdu nejdřív najíst. Tělo ochotně přijímá rýži s čímsi, pak další jídlo. Nevím proč, ale tato moje účast, dlouhých devět let od první, byla nějak nejjednodušší. Šlo to samo. Asi zkušenosti nebo co :)

Časy Roth. Prostě stabilní výkonnost :)

Co k tomu dodat? I po desíti letech účastí na ironmanech mne stále fascinuje, že je možné ráno skočit do vody a v podvečer být o 226km dál. Pořád mne to baví, pořád mi to jde. Myslím, že to ještě někdy zkusím :)

Eiger Ultra Trail 19.7.2014

Prohlédnout si oblast Eigeru mne vždy lákalo. Pochopitelně ne horolezecky, vyloženě turisticky. Takže jakmile se v této oblasti objevil trail, hned jsem chtěl jet. Už loni, na první ročník této akce. Ale nepřipadalo mi to vhodné krátce po loňském ironmanu s plánovanou účasti na UTMB. Přece jen trať 101 km s +6700m asi je pro mne docela zátěž. Takže to vyšlo "až" letos :)

Vyjet do Grindelwaldu na týden nebyl čas, takže na aklimatizaci zbyl jen jeden den. Využili jsme ho na krátký výlet na Mannlichen (cca 2300mnm s prohlídkou okolí). Krásný den, který pro mne přinesl překvapivý poznatek - poprvé na horách potřebuji sluneční brýle. Slunce je nebývale ostré. Zvláštní. Není divu, že zrovna tento závod má zatím jako jediný brýle v povinné výbavě...

Toto ještě není z výletu. To je obyčejný podvečerní pohled z okna :)

Pohled z Mannlichen směrem k Wengenu. Odtud zítra přijdeme :)

Všude okolo čtyřtisícové štíty, to si pak ve dvou tisících člověk připadá nízko...

Louky samá kytička...

Všude vlajky, abychom nezapomněli, kde jsme.

Profil

Podle profilu a loňských výsledků odhaduji svůj čas na zhruba 21 hodin. Jenže loni se trať kvůli bouřce zkracovala a já nevím přesně jak, tak je odhad zatížený chybou:) Start je ve 4:30 v sobotu ráno, budu se snažit jít svižně, v neděli chceme jet domů. Tak ať se aspoň trochu vyspím. Takový je předstartovní plán...

Budíček včas, ale pak aninevímjak se mně, dochvilnému, stane, že se řítím na start vyloženě na poslední chvíli. Dobíhám na místo startu uřícený, necelou minutu před startem. Nedaří se mi prodrat se elitou moc dozadu, ale daří se udat bag s věcmi ochotnému divákovi. Třeba ho odevzdá kam má a já se s ním v půlce setkám. Doufám...

Start! Jedna z těch čelovek asi jsem já :D

Start, nechám se předbíhat. Na startu není moc lidí, prý 600, to se brzy na silnici roztáhne. Ouha, velmi záhy po startu je uzoučká lávka, startovní pole stojí. Stejně tak dvakrát ve stoupání. Hmmm, to fakt nečekám. Ale aspoň je čas vydýchat se po předstartovním běhu :)

Po prvním stoupání vypadá trať běhatelně. Ale je to jen kousek. Takový reklamní vzorek:)

První stoupání na First skoro zadarmo, klesám do Bortu. Po širokém, prudce klesajícím asfaltu. Fuj! Po té hrůze se mělo stoupat, aby se pole roztáhlo, ne toto klesání :) Ale budiž, stoupám podruhé na First. Začíná být fakt teplo. Nebýt teplomilec, nazvu to klidně vedrem. Jsem podruhé na Firstu a najednou mne předbíhá spousta běžců. To jsem na tom tak špatně? Nee... Kratší trať 51km startovala v 7:00, ale už z prvního výstupu na First pokračuje dál. Startovní pole se prolínají. Už vidím cestu na Faulhorn, nejvyšší bod trasy. Ale my odbočujeme na úzký kamenitý úsek do Bussalp. Prolínání s účastníky kratšího závodu je velmi nepříjemné. Jsou netrpěliví, mají natrénováno spíše z asfaltu a snaží se běžet i v úsecích, kde to není moc rozumné. Bez holí se řítí po šutrech, ani se nedivím, že jich pár skončí v rukou zdravotníků. V obrovském vedru začínáme stoupat na Faulhorn a předbíhání ustává. Hodně nepříjemné stoupání! Slunce praží, samý šutr a my se plazíme do cca 2700m. Naštěstí se stoupající výškou se mírně ochlazuje. I tak dnes bude hodně lidem špatně....

Optimistický začátek. Pořadatelé dělali hezké fotky, koupil jsem tentokrát jen tuto :)

Na Faulhorn se dostávám ve vcelku slušném stavu. Něco sním, vypiju, chvíli sedím, než se vydávám dál. Mezi skály uzoučká cesta s nasypanými šutry a spousta, velká spousta slunce. Žádná vegetace, žádný potok, žádný žlab s vodou pro krávy.

Nahoře. Slunce. Vedro.

Už i já mám žízeň a to JE divný :) Piju Powerade, který jsem si šetřil na Faulhorn. Jsem se zapomněl napít nebo co :) Povrch téměř neběhatelný, posouvám se pomalu. Chybí mi výhledy. Včerejší výlet mne namlsal, čekal jsem trasu ještě lepšími místy a ona je docela fádní. Mírné zklamání.

Občas tu jsou i louky:)

Na chvíli se otevře výhled na jezera u Interlakenu. Už chápu, odkud dostal název. Je fakt mezi dvěma jezery. To jsem doteď nevěděl :) Schynige Platte nějak divně obíháme, z vedra cítím náběh na puchýře. Po pouhých 40km proto vyměňuji ponožky, chvilka zdržení mi neublíží. A klesám na hlavní občerstovačku v Burglauenen. Teda, klesám. Je tu kombinace divných padáků v lese mezi kořeny, kde fakt nechápu, kdo tu měl kdy potřebu prošlapat cestu. Pašeráci? A pokud cesta takto nepadá, tak stoupá! Čekal jsem seběh a toto je hodně, hodně nepříjemný úsek. Pomalejší než většina stoupání. Nadávám už nahlas. A do toho se mi pletou do cesty půlkaři, kteří jsou tu bez holí docela bezradní. Uf! Naštěstí každý úsek jednou končí a já jsem na občerstovačce. Šťastně se setkávám se svým pytlem a tím i důležitou věcí - plechovkou s pivem :) Dávám si těstoviny a všechno možné, převlékám se, ani se mi nechce dál :) Flákám se tu docela dlouho, posílám sms, nedostávám odpověď, tak se chystám vydat dál. Najednou se přiřítí Petr Kotlář a že by potřeboval na chvíli vodiče, jestli může se mnou. Že nebude ani jíst. No klidně :) Stoupáme spolu směr Wengen, je to škaredá obdoba předchozího klesání. Nelíbí :( Nicméně nemám žádný problém stoupat. Nahoře je zvláštost - gpx trasa vede lesem, ale značení po normální cestě. Sice jen chvíli, ale i tak zajímavá změna :) Sleduji přibližující se mraky a mám chuť ve Wengenu zajít do hospody a počkat, až déšť přejde. Podle předpovědi má spadnout slabý milimetr, ale ty mraky vypadají na mnohem větší déšť! Nakonec Wengenem jen procházíme a vydáváme se do obávaného kopce.

Stoupání z Wengen.

Takto vypadá pohled na stoupání z vrchu.

Včera jsme se na něj dívali z vrchu a vypadal drsně. Skutečnost je překvapivě příznivá. Samý traverz, příjemná cestička, žádný velký úseky s kořeny a balvany. To jde :) Zničeho nic prší. Schováváme se pod skalní převis, převlékám se. Nakonec tu sedíme, dokud nepřestává pršet. Fakt jen chvilkový déšť, přesně podle předpovědi. Dorážíme na Mannlichen. Jdu za zdravotníkem. Sice se nechytá na angličtinu, ale i s mojí lámanou němčinou mi rozumí a zalepuje mi hůlkama rozedřené ruce. Inu, vedro. Přidává k tom povzbuzení, vůbec všichni, kteří tu dnes v jakékoli formě pomáhají, jsou velmi profesionální a příjemní zároveň.

Dál to vlastně "znám" ze včerejška. Rychlá panoramaweg, zbytečné stoupání na Laubernhorn. Motání se pastvinami se špatným značením a hurá zase nahoru ke stanici vláčku. Je tam občerstovačka, leží tu pár lidí s kapačkama. No a taky už je tu tma. A to je velká škoda, protože jdeme dál pod ledovcem a bylo by na co koukat. Stoupáme k další stanici vlaku, neuvěřitelně tu fučí. S obavami koukám na oblohu, jestli se blíží megabouřka a ono ne. Vítr je asi způsobený "komínem" pod ledovcem. Prostě masy vzduchu s různou teplotou mají potřebu dojít vyrovnaného stavu. Opět vidíme cílové městečko a klesáme k němu. Stoupá počet organizátorů, kteří tu mají dohled. Je tu hodně zdravotníků. Taky má stále dost lidí problémy. Já mám největší problém s tím, že dojdeme do Grindelwaldu, kde je cedule 90.km a jdeme z našeho městečka zase pryč. To je takový divný :D Čeká nás pomalé, ale ne moc výrazné stoupání na poslední lanovku, asi abychom si prohlédli všechny, které z městečka vedou.

Někde v závěrečných pasážích.

Vcelku snadno se na ni drápeme, ač moje tělo už spí a jen tak mechanicky šlape. Za odměnu klesáme z vršku posledních šest kilometrů po docela normální cestě. Ó děkuji staviteli tratě, že tyto metry nehnal kolmicí lesem :) Cíl za 22:51 je nakonec docela slušný, nicméně znamená, že se dostávám do postele až kolem čtvrté a to fakt není dobrý. Nedělní cesta domů je tak docela utrpení. Doma mám nateklé nohy jako důchodkyně na dovolené v Bibione. Snad to splaskne :)

Cíl!!! :)

Co dodat závěrem? Eiger Ultra Trail je výborně zorganizovaná akce s důrazem na sportovní aspekt. Trasa prostě vždy vede tak, aby to nikde nebylo lehký a splnila moto závodu "harder than the North Face solo" :) Jenže je to "jen" stovka, tak to zase není ani extrémně těžký :) Výhledy jsou druhořadé a to je pro mne zklamání, zejména velmi brzy po nádherném Lavaredu. Okolí Eigeru jsem si tentokrát užil mnohem víc na výletě před akcí než na závodě. Start 4:30 není úplně špatně, kdybych byl rychlejší, možná bych tuto hodinu startu velebil. Ale se svou pomalostí jsem procházel místa pod ledovcem až v noci. Škoda. Míchání se závodníky na poloviční trati je velká nepříjemnost a věřím, že ho pořadatelé postupně změní. Ať už posunutím startu nebo drobnou korekcí tratě. Eiger má velký potenciál a počet účastníků bude jistě stoupat, větší startovní pole by se pobilo už příliš. Takže mám letos za sebou tři větší zahraniční výlety - Istrie, Lavaredo, Eiger. Uvidíme, co dál podniknout :)

Nádherná noc s bludičkama pod stěnou.

Lavaredo Ultra Trail 29.6.2014

Na Lavaredo jsem se přihlásil vlastně trochu náhodou. Na internetu jsem viděl, že prý nefunguje přihlašovací systém. Tak jsem to zkusil a šup - na první pokus zaplacený :) Příjemná náhoda. V červnu tam bude teplo, mám rád teplé závody. Takže díky za takovou náhodu :)

Do Cortiny d'Ampezzo přijíždím ve středu večer. Ubytovávám se v hotelu Montana, k místu startu a cíle to mám pár desítek metrů, kouzlo nechtěného :) Snad tu nebude v noci hluk :) Ve čtvrtek vyrážím na krátkou rekognoskaci okolí a musím říct, moc pěkný.

 Nahoru jsem vyjel lanovkou, Cortina jako na dlani.

 Místy sníh. A já nemám nesmeky :)

 Krásný cestičky, kudy asi půjde trasa?

Cortina vypadala blízko, tak jsem dolů seběhl. Možná chyba :)

Nepotkat Krupičku nešlo. Pořád někde něco propagoval :)

Závod startuje v pátek ve 23 hodin. Vycházím až chvíli před startem z hotelu a vmačkávám se do davu někde ve čtvrtině startovního pole. Startuje se přece do kopce a já jsem ve výbězích dobrej, no ne? :) Vybíháme a já si hledám pozici v davu. Doufám, že to nebude cestou nahoru úzký. Aby mi někdo nezavazel :) Není, stoupá se pěknou šotolinovou cestou, jezdívají po ní auta, takže sklon akorát. Bohužel cítím, že to dnes nějak není ono. Nohy prázdné. Možná jsem udělal včera chybu, když jsem toho nachodil/naběhal příliš? Nevím. O čelo nebojuji, tak to nevadí. Těším se na snadný seběh. A ono prd :) Nahoře cestička odbočuje do terénu. Je tu krásná pěšinka, říkejme jí třeba single track, prostě úzká klikatice dolů svahem, se šutry a dalšími překvapeními. To moc neumím, hned některým zavazím :) Dobíhám nějakou ženu před sebou a dělám, jakože ona ten dav brzdí. Jenže mne ostatní předbíhají tak riskantně, že i já utíkám dopředu. Makám. Takhle rychle dolů potmě normálně fakt neběhávám :) V druhém kopci se to snad víc roztáhne. A taky že jo. A je to těžší kopec. Naštěstí i na něj se vyšplhávám a sbíhám dolů. Cesta širší a co to vidím? Sněhové pole? V 1500m? Divný :) Bravurně ho zvládám a mizím dolů. Cítím, že bych takto rychle neměl. Speciálně dnes. Ale závod je závod, ne? Najednou kloužu, bum a letím. Zachytávám se o kmen u cesty. Pokouším se zapřít do nohou, okamžitě dostávám křeče do obou lýtek a do stehna zároveň. Hledám pozici, jak to ustát, nemůžu se tu totiž válet, to by mne další buď zašlápli nebo se snažili zachraňovat. Uf. Žiju :) Ruka naražená, mírně bez citu, nohy bolavé. Nic, dojdu na další občerstvovačku a končím. Pomalu scházím, ať si ostatní blbnou už beze mne. Jak tak pomalu jdu, na občerstvovačce jen trochu jím, piju, a pokračuju dál. Další kopec má být pěkný, aspoň na jeden se ještě podívám, ne?

Vychází slunce a objevuje se, po jak drobných pěšinkách vede často trasa...

Probíhám kolem Lago di Misurina, z této strany ho zná asi málo návštěvníků. Začínám stoupat. Nahoře má být velká občerstvovačka s drop bagy. Těším se :) Stoupám napřed po silnici, pak úzkou cestou. Vůbec, ale vůbec nemůžu. No přece se v kopci nezastavím? Už vidím občerstvovačku, ale nemůžu udělat ani krok. Zastavuju a dělám, že fotím. Poprvé. Podruhé. Fakt mi to nejde,no...

 Fotím i s blbým světlem

I se špatnou kompozicí :)

Dopotácím se na občerstvovačku, vytahuju svoje věci a hlavně - pivo! Třeba mne zachrání :) Převlékám se do krátkého, na baru objednávám výborné espresso a hned je mi líp. Jak jsem se na příchodu plížil, na odchodu odbíhám plný sil :D

Řeknu vám to rovnou, nádherná trasa. Jedny z nejhezčích míst teď následují. Už jsem pár kopců viděl, ale dnes úplně čučím. Pěkný!

Skály & me.

Fakt nádherný seběh. Ač to není na fotce úplně vidět :)

Po seběhu se poflakujeme chvíli dole a hurá zase do kopců. Nečekám, že bych potkal ještě moc pěkných míst. A najednou úžasná propast - vymletá potokem. Nevyfotitelná. Wow!

Úžasně vymletá rokle. Ještě kdyby šel vyfotit pohled přímo dolů...

Pokračuju dál a vbíhám do ledového údolí. Sníh, padající potůčky vody z okolních stěn, to se nedá ani vyfotit, ani natočit. No já mám takový štěstí, že jsem to nezabalil!

 Padající voda z okolních stěn...

... a snaha o pohled do ledového údolí...

Za nádherným ledovým údolím následuje druhý :) Jdeme blíž k potoku, bude se brodit. Všichni se zouvají, já jdu rovnou :)

Já jsem zouvání po Istrii zavrhl. Ostatní napoprvé ne. Brodilo se třikrát, napotřetí se nezouvá skoro nikdo :)

S ledovým nohama a hřejivými zážitky procházím odpoledním deštěm. Pořád po krásných cestách.

 Na každém pořádném ultra v Itálii je tunel :)

Na velké občerstvovačce na cca 94.km toho mají všichni už dost. Někteří tu končí. Tady? Proč? Už jen jeden větší kopeček a jsme v cíli, ne? :) No... nejsme. Stoupání sice dobrý, ale pak zase zajdeme do těžkých úseků. Je mlha, kamenitá cesta úbočím se mi vůbec nelíbí. Loučím se s myšlenkou skončit do 24 hodin, původně jsem chtěl 22, ale to jsem netušil, že tu bude tolik míst k focení :D

Na této fotce je několik km lehčí části trati. Úbočím sněhovým polem a pak vzadu přímo nahoru. Zvětšete si fotku, mravenci jsou lidi přede mnou :)

Konečně kopce za mnou, vidím pod sebou Cortinu a těším se na seběh. Bohužel částečně marně. Těžké padáky, bahno, sbíhat se dají jen malé části. Asfaltový doběh mi jde lépe, nakonec čas 24:10 je příjemný, není to vůbec poslední místo :)

Co říci závěrem? O Lavaredu jsem původně vůbec psát nechtěl. Zaskočilo mne, jak krásnou trasu organizátoři vybrali. Jaké pěšinky našli a klidně nás na ně pustili. Se vzrůstajícím počtem účastníků se dá bohužel očekávat, že tato trasa dlouho nevydrží. Výrazně vyšší počet startujících by se asi na trať nevešel. Navíc bude tato trasa zřejmě hodně náchylná k potřebě změn v případě horšího počasí. Hned několik míst může být velmi těžko průchozích, když nepřijde to správné jaro. Prostě Lavaredo stojí za to vyzkoušet ve stávající podobě. Dokud tu ten závod je tak jak je :)